Nemoc učitelem
15. května 2012 v 19:07 | barchettka
|
O mně ﾂ
:)
Jak tak teď zkouším novou metodu léčení těla a mysli (autopatie), může se při léčení stát, že se objeví starý symptom, stará potíž, kterou jste v životě měli. A zdá se, že se mi projevil jako takový reverzní symptom zánět oka. Už jsem naprosto zapomněla, že jsem to kdy měla, takže jsem se trochu bála, že to je něco nového do mé sbírky nemocí. Ale o tom mluvit (psát) nechci. Stala se mi s tím totiž taková hezká věc :) Včera jsem před spaním měla ještě rozsvíceno, šla jsem k zrcadlu a obdivovala to zarudlé očko, jak se tam krčí. Trochu to vypadalo, jako by mi někdo dal do nosu :)
Zakoukala jsem se na to zdravé a tak trochu jsem se na něj soustředila, aby si z něj to druhé vzalo příklad. A pak mě napadlo něco ve smyslu, jestli je dokážu milovat obě stejně. Zadívala jsem se na to druhé a pocítila k němu takovou lásku, že mi bylo úplně jedno, jestli je zdravé nebo nemocné. Naopak tou nemocí se ta láska jakoby ještě zvýšila. Tak jsem se na svá očka chvilku usmívala od oka k... vlastně od ucha k uchu :) Nebyla jsem z toho nijak vyschízovaná, protože jsem se ani necítila nemocná.
A dneska je to o 90% lepší... Prostě reverzní symptom a jsem ráda, že jsem našla svou úroveň (ředění). Někdy možná o autopatii napíšu vlastní zkušenost, do té doby můžete mrknout sem.
Debbie Ford -Temná stránka hledačů Světla
10. května 2012 v 22:08 | Debbie Ford
|
Knihy ✎
Temná stránka je zasutá hluboko pod naše vědomí, schovaná před námi i před ostatními. Zpráva, kterou z tohoto srytého místa dostáváme, je prostá: něco je na mně špatného. Nejsem v pořádku. Nikdo mne nemá rád. Nezasluhuji si to. Za nic nestojím. Spousta z nás těmto zprávám věří. Věříme, že když se zblízka podíváme na to, co leží hluboko v nás, najdeme cosi strašného.
Odmítáme se podívat dost hluboko a pořádně, protože se bojíme, že objevíme něco, s čím nedokážeme žít. Bojíme se sami sebe. Bojíme se každé myšlenky a každého pocitu, který jsme kdy potlačili. A řada z nás už tento strach ani nevnímá, už ho vidíme jen podle jeho odrazů. Promítáme ho do světa, do našich rodin a přátel, i do lidí zcela cizích. Je v nás tak hluboko zasutý, že jediný způsob, jak sním můžeme zacházet, je buď ho ukrýt, nebo popřít.
Stávají se z nás podvodníci, kteří klamou sebe i ostatní. Natolik se v tom zdokonalujeme, že opravdu zapomínáme, že nosíme masky, abychom ukryli své autentické já. Věříme, že jsme ty osoby, které vídáme v zrcadle. Věříme, že jsme naše těla a naše mysli. Dokonce i po letech neúspěšných vztahů, kariér, diet a snů dál potlačujeme tyto zneklidňující vnitřní vzkazy. Namlouváme si, že jsme v pořádku a všechno se zlepší.
Dáváme si klapky na oči a zátky do uší, abychom své pohádky, které jsme sivytvořili, udrželi při životě. Nejsem v pořádku. Nikdo mne nemá rád. Nezasluhuji si to. Za nic nestojím. Místo potlačování svých stínů přitom potřebujeme ne skrývat, vlastnit a vítat ty věci, kterýmse nejvíc bojíme čelit.
Slovem "vlastnit" myslím uznat, že vám určitá vlastnost patří. "Právě ve stínech jsou ukryty klíče," tvrdí spirituální učitel a autor Lazaris. "Stín také drží tajemství změn, změn, které vás mohou ovlivnit na buněčné úrovni, změn, které mohou ovlivnit přímo vaši DNA." Naše stíny drží podstatu toho, kdo jsme. Drží naše nejcennější dary. Když čelíme těmto aspektům nás samých, osvobozujeme se, abychom zažili naši úžasnou celistvost: dobré i špatné, temné i světlé. Jedině přijetím všeho, čím jsme, si zasloužíme svobodu volby, čím v tomto světě budeme. Dokud budeme skrývat, maskovat a projektovat, co je uvnitř nás, nemáme žádnou svobodu existence a žádnou svobodu volby.
Kniha je ke stažení ve formátu PDF zde
P.S.: Tak tímhle směrem se teď obrací má pozornost...
Ručně psaný článek
9. května 2012 v 16:59 | barchettka
|
O mně ﾂ
Sláva, konečně další vlastnoručně psaný článek! Některé jím možná potěším, některé možná ne, některým to bude úplně jedno. Každopádně psát články už mi nedává to, co dřív. Cítím to už delší dobu. Možná je to jen přechodné (občas se mi stane, že se s něčím svěřím a ono to hned zmizí) a možná už natrvalo... Každopádně blog zatím (a asi spíš vůbec, ale kdo ví, co mě zase někdy popadne?) rušit nebudu. Prostě na chvíli usne. Jak dlouho? Dokud mě nepopadne chuť sem něco napsat / podělit se o zajímavý článek či hudbu.
Spíš mě teď baví číst články jiných autorů a komentovat, než něco sama tvořit. Takže mě občas potkáte, jak zas někam dolejzám :)
Zatím zdravím a jdu žít
Zde hledá 